RATibo

Obec Ratiboř vznikla podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích ve znění pozdějších předpisů dnem voleb do obecního zastupitelstva. Obec vykonává svoje funkce podle zákona č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

• Obec Ratiboř
• Zastupitelstvo
• Organizační struktura

Telefon: 571 442 090
E-mail: obec@ratibor.cz

4.1 Kontaktní poštovní adresa

Ratiboř 75
756 21 Ratiboř

4.2 Adresa úřadovny pro osobní návštěvu

Ratiboř 75
756 21 Ratiboř

4.3 Úřední hodiny

Pondělí 8:00 - 11:00 – 12:00 - 17:00
Středa 8:00 - 11:00 – 12:00 - 17:00

4.4 Telefonní čísla

571 442 090 – sekretariát
Další kontakty zde.

4.5 Adresa internetových stránek

AAA

4.6 Adresa podatelny

Ratiboř 75
756 21 Ratiboř
Další kontakty zde.

4.7 Elektronická adresa podatelny

sa

4.8 Datová schránka

ds

x

dsads

dasd

8.1 Seznamy hlavních dokumentů

x

8.2 Rozpočet

x

x

Africke státy a cestování

Zdravím, po necelém měsíci putování po Africe sem napíšu nějaké zážitky, zejména co se týče jízdy v autě a obecně problémů řízení. Ostatní sem nepatří, ale určitě to nebylo nezajímavější.

Po příletu jsme měli vyjednané půjčení auta a vybavení pro cestování. Autem byl Nissan DoubleCab 2,4i 4x4 2005, přední uzávěrka, čelní rám, klima, 2 rezervy, 2 plynové bomby, 2 střešní stany, 1 rezervní kanystr (20 l) – základní objem nádrže 140 l, lopata na písek, lednička (která občas měla 35°C),kanystr na užitkovou vodu a kempingové vybavení . Váha cca 2700kg. Auto tedy bylo ustrojeno na objednávku, nyní bych pár věcí už objednal jinak. Půjčují se téměř výhradně japonci alá tento nissan, pak africe vládnou toyoty (hilux, řada hzj) . V půjčovně měli teda i po 1 kusu Hummera H3 a nějakého dodge, kteří si objednali nějací Němci, které tedy upřímně lituji . Cestovalo se po Namibii, Botswaně a Zambii.

Nacestovali jsme asi 7000km, z toho tak 1000 km hlubším pískem, 3000km prašné cesty, 3000 km asfaltky. Zezačátku jsme po nákupu surovin (jídla a hodně moc vody) vyrazili směr poušť Namib, kde jsme se seznamovali s autem (já tedy mám bohaté zkušenosti se 4x4, ale přeci jen africké cesty jsou trošku jiné než na ostatních kontinentech). Vyrazili jsme tedy z hlavního města, kde ještě tak 20km trvala asfaltka, která poté přešla v prašnou. žádné extra výmoly , cestovní rychlost tak 80-130 km/h. GPS navigace počítá s rychlostí 12 km/h, takže doby dojezdu vás trochu znejistí, než zjistíte, že 1 hodinu zvládáte za 5 min. Projetí průsmyku, kde mě zarazila síla motoru. Nebyl na jedničku se schopný rozjet, musela se řadit redukce. S tím jsem se doteď nesetkal v žádném jinem autě. Člověk se na těchto cestách dost klimbá třeba 5 hodin v kuse, ale na to si zvykne. Zrádnost těchto cest spočívá v relativně dobrém povrchu, kde se to dá valit kolem 120km/h, ale občas se projeví terénní vlna nebo zarovnané vyschlé řečiště. To mě vyškolilo hned na počátku, kde jsem jel kolem 130km/h. Následoval skok něco k 10 m poměrně ve výšce, s 2 odrazy po dopadu. V autě to bylo docela v pohodě, ale spolucestující nebyli na terén zvyklí tak trochu remcali. Pružiny ani nešly nadoraz. Následovala cesta k dunám a písku, kde se opět projevila nedostatečná síla motoru a v hodně hlubokém písku to prostě i na 1.RS zastavil. Takže redukce a uzávěrka to jistili – a povedlo se. Takže hned první den se dalo poměrně řidičsky vyžít. Docela adrenalinový zážitek je předjíždět jiné auto. Předjíždět znamená něco vyjímečného, jelikož za den potkáte mezi 0 a 15 auty, pokud nejste ve městě. Předjíždět taky znamená pustit se někam kam absolutně nevidíte a ani auto před váma o Vás neví, protože ihned za autem je obrovský vír prachu viditelný na pár km v běžné krajině. Takže pustit se do toho největšího mračna, psychicky to vydržet až na vzdálenost kam dohlédnete na auto , nějakým způsobem se ujistit že o vás možná ví a jet co to dá. Poté se ideálně chvíli držet v jiné stopě- protisměru, tj. vpravo, aby zase viděl něco on.

Další dny jsme cestovali k pobřeží. Průjezdy průsmyky, kde se každý offroaďák vyblbne, kamenný terén, dokonalá krajina. Takže sledování krajiny, občas nějaký výjezd mimo hlavní. Při přibližování k pobřeží začal vát písek na asfaltový podklad, ale 1 bagr se to snažil řešit. Tak 5 bagrů by bylo akorát. I asi jediná železniční trať byla zafoukaná, ale strojvůdce se toho nebál a šel do toho .

O pár dní později se nám povedlo 1. zapadnutí. Při sjezdu z cesty k pobřeží oceánu, jsme v klidu zastavili. Podklad tvrdý, zařazeno jen 4x4. Na chvíli jsme zastavili, po odjezdu jsme se však už jen zahrabali. Příčinou byl příliš rychlý příjezd, ale kde tady v ČR natrénovat jízdu pobřežím že ?. Ani odfouknutí gum nepomohlo. Ale měli jsme štěstí v neštěstí. Kousek od nás byli rybáři, půjčili aspoň lopatu. Takže 2 lopaty, hodinu vyhazování, a vytažení další 4kolkou a dofouknití gum 12V kompresorem. Chybamy se člověk učí, lepší než uprosted pouště. Cesta dál pokračovala směrem do vnitrozemí. Cesta asi 250km, horšími až špatnými cestami.Cestou jsme nepotkali ani 1 auto (to ani cestou zpět). Tady si člověk uvědomí jak má jet, a že vyřazení techniky se rovná zakempnutí a hledání pomoci, která může být (a taky nemusí) stovky km vzdálená. Telefony nefungují. To v teplotě odhadem 45-55°C a nulovém stínu může taky znamenat jediné. Naštěstí jsme tyto úseky absolvovali OK, ale člověk aspoň získá respekt a počítá na pár kroků dopředu , protože tady je většinou jen 1 možnost.

2 dny nato mi bouchlo na prašné rovné cestě pravé zadní kolo v rychlosti 120 km/h. Asi z tepla. Ustál jsem to, nezazmatkoval jsem, skončili jsme jen v protisměru, což tady není nic nebezpečně. Kousek od nás ( 100km) jiný tolik štěstí neměli a auto na maděru (co bylo s nima nikdo neví, ale snad přežili). Následuje 2. výměna kola (1. byl vadný ventilek), kde začínají první problémy s technikou. Hever vypovídá službu, nejspíše písek v závitech, ale vyčistit se nedařilo. Trochu pomohlo polití olejem na smažení. Hever byl mechanický, otáčení T tyčkou. Takže to moc nešlo, já auto nazdvihoval za nadběh, kolega ze všech sil točil . Povedlo se jen taktak, ale zlomilo se T na tyčce. Z heveru se muselo sjet na 4x4 redukci. Pneumatika byla roztřena na 80% obvodu, neopravitelné. Takže další výměna pneu není možná z důvodu nefunkčnosti heveru, takže jet co neopatrněji, jelikož jedeme méně osídlenou krajinou s Himbama (lidi co mají jen bederní roušky a jsou oranžoví). Pokoušeli jsme se to nějak řešit u křováků, ale ty nepomohly, ač se honosili názvem tyre service. Budova však připomínala kozí chlívek před spadnutím, neměli ani 1 gumu v rozměru 15“, a zatím měli ve své historii jen 2 zákazníky, s námi 3.
Po chvilce (rozuměj tak 300km po špatné cestě, hodně kopců) jsme dojeli do městečka orientované na turisty. Dal se koupit nová pneu (byla jedna ze 2), cena 3200Kč a po hodině hledání jsme našli i jedinou svářečku na území asi ČR. Pokud se mi podaří vložit fotky, tak Vás asi pobavím, jelikož svářecí dílna u nás vypadá jinak. Škoda že zrovna nešel proud, asi nezaplatil, protože v sousední chatrči šel. Takže oprava proběhla v sousedství, zdárně. Přesto jsem tyččce nedůvěřoval a o kousek dál (asi 700km) jsem koupil hydraulický hever.

Od lapálií bycl chvíli klid, no vlastně nebyl, začala téct trubička na posilovači řízení. Po 300km od zjištění jsme našli servis, kde nám nebyli schopni pomoct. Nákup 1 litru kapaliny a dolévání problém o 2 dny oddálil.

Vjíždíme do parku se spoustou zvěře. Dnes konec problémů. Následující den řešíme pouze jeden. Proražená pneu, vina spolujezdce. Opravu, kde je zakázáno vylézat z auta, jsme však z auta řešit nemohli. Z asistence zeber, žiraf, pakoňů, antilop, buvolů a dalších jsme výměnu vykonali. S parťákem jsme už sehraný, výměnu provádíme do 5 minut. Zde se jen projevil problém s nízkým zdvihem heveru, řešíme vyfouknutím a dofouknutím pneu.

Další den přicházím při obhlídce motoru na zlomený čelní ochranný rám. Žádná srážka, prostě jen vibrace. Svařujeme na místě, kemp je docela vybaven. Hadice posilovače začíná téct hodně. Voláme tedy půjčovnu, zda to můžeme opravit – mají to v podmínkách, že o všem musí vědět. Je to však v neděli. Dozvídáme se však, že ve městě kam jedem (asi 500km) má nissan zastoupení. Takže to dojíždíme a v pondělí řešíme. Nissan však nemá díl, objednat nepřipadá v úvahu, takže oprava nissan spočívá v navlečení a zafixování zahradní hadicí. Z obou stran šroubovatlené svorky, cena nízká, oprava funkční. Oprava defektu pneu též vyřešena.

2 dny bez problému, vjíždíme do parku, kde je hodně písku. Vjezd povolen jen 4x4. Jízda je fakt adrenalin, pže nevíte, jestli jedete správně či nezapadnete. Jezdí se bez uzávěry, jen na redukce. Uzávěrka by asi 200 km v kuse nedala. Párkrát se v písku zastavíme, ale už víme co dělat. Neděláme chyby. Zapínáme uzávěrku (ručně, musíme vylézt z auta), redukce, 1m popojet dozadu v kolejích, poté 1RS, roztočit kola a plnej. V hlubokým písku většinou nic mezi plným plynem a nohou z plynu není. Minimálně nic u tohoto motoru, kde ubrání plynu se rovná sundání nohy. Písek je natolik hluboký, že i redukovaná jednička jen tak tak stačí na rozjetí. Na redukci se jezdí většinou, protože člověk nikdy neví, jaký bude terén za 100m. Řešit problém až když nastane je někdy pozdě a může toho dost zkomplikovat. Je lepší být soběstačný, je to spíše nutnost.

Odpoledne však vjíždíme do jednoho z nejtěžších úseků. Po 15 metrech zastavujeme, tedy mírně zapadáváme. Koukají na nás malý křovácký děti. Postupujeme už dle nacvičeného schématu, uzávěra, vzad, vpřed. Vyjíždíme jen o kousek, sám sem tomu už moc nedával. Písek je opravdu hodně hluboký. Po 10 km vidíme v dáli auto . Oba dva však víme, že zastavovat se nebude. Vyhnout se však musíme. Jedeme plnou trojku, tak 50km/h. Blížíme se . Ten naproti však uhýbí první, dostat se ze stopy je dost složitý. Jemu se to povedlo, sice skočil že mu byl vidět podvozek, ale vysmátě kolem nás projíždí. Vše OK. O 15 km dál řešíme proraženou pneumatiku. Člověk v tomhle musí jet dost rychle a občas risknout i proražení. Lepší prorazit než zapadnout. Rezervy máme přeci 2. Jet pomalu v tomto terénu znamená nemít dostatečnou rychlost pro hodně hluboký písek, kde výkon nestačí vůbec. Proto to chce zvolit správný poměr riziko zapadnutí:riziko proražení. Znova z vibrací praská čelní rám, svaření bylo nekvalitní, terén též. Drží silou vůle, po doražení na místo dopočinku ho dáváme na střechu. Asi 30 min po výměně pneu znovu auto zapadává, uzávěrka to jistí. Člověk totiž neví, zda volit 4H, když je terén lepší a potřebuje jet rychleji. Na 4L člověk víc než 60 km/h nejede a nejspíš z rozvodovky se už občas ozývají zajímavé věci. To samé na 4H, ale na nic jiného než 4x4 se jet nedá. Možná to vypadá, že člověk si není jistý. Ale spíše člověk zase volí vhodný poměr šetření techniky:riziko zapadnutí. Jet 200km na redukci mi není po srsti (a myslím že ani technice), vyveďte mě z omylu, ale pokud to jde, tak se jí snažím šetřit, jelikož opravit něco nikde je dost problém.

Přenocování. Další den jedeme do města asi 300km vzdáleného. Nejprve úsek asi 70 km, zezačátku horší ke konci lepší. Ze začátku nás však překvapí slon na cestě, zastavujeme v jakžtakž terénu. Slona necháváme přejít z rozumu, provokace se nevyplácí. Většinou končí rozšlapáním auta. Je to opravdu kolos z kterého jde VELKÝ RESPEKT. To samé hroch, ten sám však není tolik agresivní. Má ale stejně prý na svědomí více lidských životů než všechny šelmy dohromady. Na konci tohoto úseku projíždíme bránou, kde nás informují, že chybí most a musíme řeku a močáty objet. Cesta nejdřív znatelná, pak se mění v plno cestiček. Volíme cestu, někdy dochází k přijetí k močálu, tak se vracíme. Celá cesta se jede instinktem, jen na konci sjedeme ze správného směru. Člověk 100x zahne doprava a doleva a už si neuvědomuje polohu. Já si to trochu uvědomuju, spolucestující zatím ne. Po vytažení mé buzoly se je snažím přesvědčit. Nevěří, vytahují tedy GPS a otáčíme se. GPS se snažíme nepoužívat, já ho považuji za moc zlehčující prvek. Bloudění k cestování patří. Tady však nastupuje soudnost, jelikož už jsme mimo cesty dost daleko, a něco se stát, tak nás už ani nenajdou. Ok - po chvíli se vracíme na původní cestu a pokračujeme naším směrem.Zase trocha hlubokého písku a pak už se zdá tvrdý podklad. Řadíme 2H a jedeme. Řekl bych, že zbytečně rychle. Trochu se to potvrzuje, když při průjezdu veterinárním kordonem a postříkání pneu desinfekcí zjištujeme 2 dírky. Dojíždíme to však asi 100km do opravny, kde necháme opravit obě dvě pneumatiky. A navařit rám.

O 2 dny později už jen další terén, asi 150 km v písku se spoustou zvěře . I šoustající paviány jsme vyrušili. Terén OK, pár skoků proběhlo, defekt žádný, 1 kratší mělčí brod.

Do konce cesty už žádné defekty. Shrnuto podtženo – 6 defektů pneu, 2x zlomený rám, posilovač řízení + další drobnosti. Najeto 7000km s prům. spotřebou 14 l/100 km, cena benzinu 14-20 Kč/ litr, půjčení auta docela levný. Zážitky výborné, a to jsem nepsal ty neřidičské. Těch bylo ještě 10x tolik. I řidičských bylo ještě daleko více, jen mě už ty 2 prsty, když to píšu bolí. :o) Kdo chce zajímavé cestování plné přírody, dálek, dobrých lidí a všeho dalšího, tak ať neváhá. Jen si tu cestu musí odpracovat a nesmí mu vadit, že je celou dobu zaprášený. Je to ryzí cestování- pravé africké dobrodružství.

Příště bych však asi zvolil jiné auto, ač toto nebylo tak špatné. Viva TOYOTA.

11.1 Nejdůležitější používané předpisy

x

11.2 Vydané právní předpisy

x

12.1 Sazebník úhrad za poskytování informací

Africke státy a cestování

Zdravím, po necelém měsíci putování po Africe sem napíšu nějaké zážitky, zejména co se týče jízdy v autě a obecně problémů řízení. Ostatní sem nepatří, ale určitě to nebylo nezajímavější.

Po příletu jsme měli vyjednané půjčení auta a vybavení pro cestování. Autem byl Nissan DoubleCab 2,4i 4x4 2005, přední uzávěrka, čelní rám, klima, 2 rezervy, 2 plynové bomby, 2 střešní stany, 1 rezervní kanystr (20 l) – základní objem nádrže 140 l, lopata na písek, lednička (která občas měla 35°C),kanystr na užitkovou vodu a kempingové vybavení . Váha cca 2700kg. Auto tedy bylo ustrojeno na objednávku, nyní bych pár věcí už objednal jinak. Půjčují se téměř výhradně japonci alá tento nissan, pak africe vládnou toyoty (hilux, řada hzj) . V půjčovně měli teda i po 1 kusu Hummera H3 a nějakého dodge, kteří si objednali nějací Němci, které tedy upřímně lituji . Cestovalo se po Namibii, Botswaně a Zambii.

Nacestovali jsme asi 7000km, z toho tak 1000 km hlubším pískem, 3000km prašné cesty, 3000 km asfaltky. Zezačátku jsme po nákupu surovin (jídla a hodně moc vody) vyrazili směr poušť Namib, kde jsme se seznamovali s autem (já tedy mám bohaté zkušenosti se 4x4, ale přeci jen africké cesty jsou trošku jiné než na ostatních kontinentech). Vyrazili jsme tedy z hlavního města, kde ještě tak 20km trvala asfaltka, která poté přešla v prašnou. žádné extra výmoly , cestovní rychlost tak 80-130 km/h. GPS navigace počítá s rychlostí 12 km/h, takže doby dojezdu vás trochu znejistí, než zjistíte, že 1 hodinu zvládáte za 5 min. Projetí průsmyku, kde mě zarazila síla motoru. Nebyl na jedničku se schopný rozjet, musela se řadit redukce. S tím jsem se doteď nesetkal v žádném jinem autě. Člověk se na těchto cestách dost klimbá třeba 5 hodin v kuse, ale na to si zvykne. Zrádnost těchto cest spočívá v relativně dobrém povrchu, kde se to dá valit kolem 120km/h, ale občas se projeví terénní vlna nebo zarovnané vyschlé řečiště. To mě vyškolilo hned na počátku, kde jsem jel kolem 130km/h. Následoval skok něco k 10 m poměrně ve výšce, s 2 odrazy po dopadu. V autě to bylo docela v pohodě, ale spolucestující nebyli na terén zvyklí tak trochu remcali. Pružiny ani nešly nadoraz. Následovala cesta k dunám a písku, kde se opět projevila nedostatečná síla motoru a v hodně hlubokém písku to prostě i na 1.RS zastavil. Takže redukce a uzávěrka to jistili – a povedlo se. Takže hned první den se dalo poměrně řidičsky vyžít. Docela adrenalinový zážitek je předjíždět jiné auto. Předjíždět znamená něco vyjímečného, jelikož za den potkáte mezi 0 a 15 auty, pokud nejste ve městě. Předjíždět taky znamená pustit se někam kam absolutně nevidíte a ani auto před váma o Vás neví, protože ihned za autem je obrovský vír prachu viditelný na pár km v běžné krajině. Takže pustit se do toho největšího mračna, psychicky to vydržet až na vzdálenost kam dohlédnete na auto , nějakým způsobem se ujistit že o vás možná ví a jet co to dá. Poté se ideálně chvíli držet v jiné stopě- protisměru, tj. vpravo, aby zase viděl něco on.

Další dny jsme cestovali k pobřeží. Průjezdy průsmyky, kde se každý offroaďák vyblbne, kamenný terén, dokonalá krajina. Takže sledování krajiny, občas nějaký výjezd mimo hlavní. Při přibližování k pobřeží začal vát písek na asfaltový podklad, ale 1 bagr se to snažil řešit. Tak 5 bagrů by bylo akorát. I asi jediná železniční trať byla zafoukaná, ale strojvůdce se toho nebál a šel do toho .

O pár dní později se nám povedlo 1. zapadnutí. Při sjezdu z cesty k pobřeží oceánu, jsme v klidu zastavili. Podklad tvrdý, zařazeno jen 4x4. Na chvíli jsme zastavili, po odjezdu jsme se však už jen zahrabali. Příčinou byl příliš rychlý příjezd, ale kde tady v ČR natrénovat jízdu pobřežím že ?. Ani odfouknutí gum nepomohlo. Ale měli jsme štěstí v neštěstí. Kousek od nás byli rybáři, půjčili aspoň lopatu. Takže 2 lopaty, hodinu vyhazování, a vytažení další 4kolkou a dofouknití gum 12V kompresorem. Chybamy se člověk učí, lepší než uprosted pouště. Cesta dál pokračovala směrem do vnitrozemí. Cesta asi 250km, horšími až špatnými cestami.Cestou jsme nepotkali ani 1 auto (to ani cestou zpět). Tady si člověk uvědomí jak má jet, a že vyřazení techniky se rovná zakempnutí a hledání pomoci, která může být (a taky nemusí) stovky km vzdálená. Telefony nefungují. To v teplotě odhadem 45-55°C a nulovém stínu může taky znamenat jediné. Naštěstí jsme tyto úseky absolvovali OK, ale člověk aspoň získá respekt a počítá na pár kroků dopředu , protože tady je většinou jen 1 možnost.

2 dny nato mi bouchlo na prašné rovné cestě pravé zadní kolo v rychlosti 120 km/h. Asi z tepla. Ustál jsem to, nezazmatkoval jsem, skončili jsme jen v protisměru, což tady není nic nebezpečně. Kousek od nás ( 100km) jiný tolik štěstí neměli a auto na maděru (co bylo s nima nikdo neví, ale snad přežili). Následuje 2. výměna kola (1. byl vadný ventilek), kde začínají první problémy s technikou. Hever vypovídá službu, nejspíše písek v závitech, ale vyčistit se nedařilo. Trochu pomohlo polití olejem na smažení. Hever byl mechanický, otáčení T tyčkou. Takže to moc nešlo, já auto nazdvihoval za nadběh, kolega ze všech sil točil . Povedlo se jen taktak, ale zlomilo se T na tyčce. Z heveru se muselo sjet na 4x4 redukci. Pneumatika byla roztřena na 80% obvodu, neopravitelné. Takže další výměna pneu není možná z důvodu nefunkčnosti heveru, takže jet co neopatrněji, jelikož jedeme méně osídlenou krajinou s Himbama (lidi co mají jen bederní roušky a jsou oranžoví). Pokoušeli jsme se to nějak řešit u křováků, ale ty nepomohly, ač se honosili názvem tyre service. Budova však připomínala kozí chlívek před spadnutím, neměli ani 1 gumu v rozměru 15“, a zatím měli ve své historii jen 2 zákazníky, s námi 3.
Po chvilce (rozuměj tak 300km po špatné cestě, hodně kopců) jsme dojeli do městečka orientované na turisty. Dal se koupit nová pneu (byla jedna ze 2), cena 3200Kč a po hodině hledání jsme našli i jedinou svářečku na území asi ČR. Pokud se mi podaří vložit fotky, tak Vás asi pobavím, jelikož svářecí dílna u nás vypadá jinak. Škoda že zrovna nešel proud, asi nezaplatil, protože v sousední chatrči šel. Takže oprava proběhla v sousedství, zdárně. Přesto jsem tyččce nedůvěřoval a o kousek dál (asi 700km) jsem koupil hydraulický hever.

Od lapálií bycl chvíli klid, no vlastně nebyl, začala téct trubička na posilovači řízení. Po 300km od zjištění jsme našli servis, kde nám nebyli schopni pomoct. Nákup 1 litru kapaliny a dolévání problém o 2 dny oddálil.

Vjíždíme do parku se spoustou zvěře. Dnes konec problémů. Následující den řešíme pouze jeden. Proražená pneu, vina spolujezdce. Opravu, kde je zakázáno vylézat z auta, jsme však z auta řešit nemohli. Z asistence zeber, žiraf, pakoňů, antilop, buvolů a dalších jsme výměnu vykonali. S parťákem jsme už sehraný, výměnu provádíme do 5 minut. Zde se jen projevil problém s nízkým zdvihem heveru, řešíme vyfouknutím a dofouknutím pneu.

Další den přicházím při obhlídce motoru na zlomený čelní ochranný rám. Žádná srážka, prostě jen vibrace. Svařujeme na místě, kemp je docela vybaven. Hadice posilovače začíná téct hodně. Voláme tedy půjčovnu, zda to můžeme opravit – mají to v podmínkách, že o všem musí vědět. Je to však v neděli. Dozvídáme se však, že ve městě kam jedem (asi 500km) má nissan zastoupení. Takže to dojíždíme a v pondělí řešíme. Nissan však nemá díl, objednat nepřipadá v úvahu, takže oprava nissan spočívá v navlečení a zafixování zahradní hadicí. Z obou stran šroubovatlené svorky, cena nízká, oprava funkční. Oprava defektu pneu též vyřešena.

2 dny bez problému, vjíždíme do parku, kde je hodně písku. Vjezd povolen jen 4x4. Jízda je fakt adrenalin, pže nevíte, jestli jedete správně či nezapadnete. Jezdí se bez uzávěry, jen na redukce. Uzávěrka by asi 200 km v kuse nedala. Párkrát se v písku zastavíme, ale už víme co dělat. Neděláme chyby. Zapínáme uzávěrku (ručně, musíme vylézt z auta), redukce, 1m popojet dozadu v kolejích, poté 1RS, roztočit kola a plnej. V hlubokým písku většinou nic mezi plným plynem a nohou z plynu není. Minimálně nic u tohoto motoru, kde ubrání plynu se rovná sundání nohy. Písek je natolik hluboký, že i redukovaná jednička jen tak tak stačí na rozjetí. Na redukci se jezdí většinou, protože člověk nikdy neví, jaký bude terén za 100m. Řešit problém až když nastane je někdy pozdě a může toho dost zkomplikovat. Je lepší být soběstačný, je to spíše nutnost.

Odpoledne však vjíždíme do jednoho z nejtěžších úseků. Po 15 metrech zastavujeme, tedy mírně zapadáváme. Koukají na nás malý křovácký děti. Postupujeme už dle nacvičeného schématu, uzávěra, vzad, vpřed. Vyjíždíme jen o kousek, sám sem tomu už moc nedával. Písek je opravdu hodně hluboký. Po 10 km vidíme v dáli auto . Oba dva však víme, že zastavovat se nebude. Vyhnout se však musíme. Jedeme plnou trojku, tak 50km/h. Blížíme se . Ten naproti však uhýbí první, dostat se ze stopy je dost složitý. Jemu se to povedlo, sice skočil že mu byl vidět podvozek, ale vysmátě kolem nás projíždí. Vše OK. O 15 km dál řešíme proraženou pneumatiku. Člověk v tomhle musí jet dost rychle a občas risknout i proražení. Lepší prorazit než zapadnout. Rezervy máme přeci 2. Jet pomalu v tomto terénu znamená nemít dostatečnou rychlost pro hodně hluboký písek, kde výkon nestačí vůbec. Proto to chce zvolit správný poměr riziko zapadnutí:riziko proražení. Znova z vibrací praská čelní rám, svaření bylo nekvalitní, terén též. Drží silou vůle, po doražení na místo dopočinku ho dáváme na střechu. Asi 30 min po výměně pneu znovu auto zapadává, uzávěrka to jistí. Člověk totiž neví, zda volit 4H, když je terén lepší a potřebuje jet rychleji. Na 4L člověk víc než 60 km/h nejede a nejspíš z rozvodovky se už občas ozývají zajímavé věci. To samé na 4H, ale na nic jiného než 4x4 se jet nedá. Možná to vypadá, že člověk si není jistý. Ale spíše člověk zase volí vhodný poměr šetření techniky:riziko zapadnutí. Jet 200km na redukci mi není po srsti (a myslím že ani technice), vyveďte mě z omylu, ale pokud to jde, tak se jí snažím šetřit, jelikož opravit něco nikde je dost problém.

Přenocování. Další den jedeme do města asi 300km vzdáleného. Nejprve úsek asi 70 km, zezačátku horší ke konci lepší. Ze začátku nás však překvapí slon na cestě, zastavujeme v jakžtakž terénu. Slona necháváme přejít z rozumu, provokace se nevyplácí. Většinou končí rozšlapáním auta. Je to opravdu kolos z kterého jde VELKÝ RESPEKT. To samé hroch, ten sám však není tolik agresivní. Má ale stejně prý na svědomí více lidských životů než všechny šelmy dohromady. Na konci tohoto úseku projíždíme bránou, kde nás informují, že chybí most a musíme řeku a močáty objet. Cesta nejdřív znatelná, pak se mění v plno cestiček. Volíme cestu, někdy dochází k přijetí k močálu, tak se vracíme. Celá cesta se jede instinktem, jen na konci sjedeme ze správného směru. Člověk 100x zahne doprava a doleva a už si neuvědomuje polohu. Já si to trochu uvědomuju, spolucestující zatím ne. Po vytažení mé buzoly se je snažím přesvědčit. Nevěří, vytahují tedy GPS a otáčíme se. GPS se snažíme nepoužívat, já ho považuji za moc zlehčující prvek. Bloudění k cestování patří. Tady však nastupuje soudnost, jelikož už jsme mimo cesty dost daleko, a něco se stát, tak nás už ani nenajdou. Ok - po chvíli se vracíme na původní cestu a pokračujeme naším směrem.Zase trocha hlubokého písku a pak už se zdá tvrdý podklad. Řadíme 2H a jedeme. Řekl bych, že zbytečně rychle. Trochu se to potvrzuje, když při průjezdu veterinárním kordonem a postříkání pneu desinfekcí zjištujeme 2 dírky. Dojíždíme to však asi 100km do opravny, kde necháme opravit obě dvě pneumatiky. A navařit rám.

O 2 dny později už jen další terén, asi 150 km v písku se spoustou zvěře . I šoustající paviány jsme vyrušili. Terén OK, pár skoků proběhlo, defekt žádný, 1 kratší mělčí brod.

Do konce cesty už žádné defekty. Shrnuto podtženo – 6 defektů pneu, 2x zlomený rám, posilovač řízení + další drobnosti. Najeto 7000km s prům. spotřebou 14 l/100 km, cena benzinu 14-20 Kč/ litr, půjčení auta docela levný. Zážitky výborné, a to jsem nepsal ty neřidičské. Těch bylo ještě 10x tolik. I řidičských bylo ještě daleko více, jen mě už ty 2 prsty, když to píšu bolí. :o) Kdo chce zajímavé cestování plné přírody, dálek, dobrých lidí a všeho dalšího, tak ať neváhá. Jen si tu cestu musí odpracovat a nesmí mu vadit, že je celou dobu zaprášený. Je to ryzí cestování- pravé africké dobrodružství.

Příště bych však asi zvolil jiné auto, ač toto nebylo tak špatné. Viva TOYOTA.

12.2 Rozhodnutí nadřízeného orgánu o výši úhrad za poskytnutí informací

Africke státy a cestování

Zdravím, po necelém měsíci putování po Africe sem napíšu nějaké zážitky, zejména co se týče jízdy v autě a obecně problémů řízení. Ostatní sem nepatří, ale určitě to nebylo nezajímavější.

Po příletu jsme měli vyjednané půjčení auta a vybavení pro cestování. Autem byl Nissan DoubleCab 2,4i 4x4 2005, přední uzávěrka, čelní rám, klima, 2 rezervy, 2 plynové bomby, 2 střešní stany, 1 rezervní kanystr (20 l) – základní objem nádrže 140 l, lopata na písek, lednička (která občas měla 35°C),kanystr na užitkovou vodu a kempingové vybavení . Váha cca 2700kg. Auto tedy bylo ustrojeno na objednávku, nyní bych pár věcí už objednal jinak. Půjčují se téměř výhradně japonci alá tento nissan, pak africe vládnou toyoty (hilux, řada hzj) . V půjčovně měli teda i po 1 kusu Hummera H3 a nějakého dodge, kteří si objednali nějací Němci, které tedy upřímně lituji . Cestovalo se po Namibii, Botswaně a Zambii.

Nacestovali jsme asi 7000km, z toho tak 1000 km hlubším pískem, 3000km prašné cesty, 3000 km asfaltky. Zezačátku jsme po nákupu surovin (jídla a hodně moc vody) vyrazili směr poušť Namib, kde jsme se seznamovali s autem (já tedy mám bohaté zkušenosti se 4x4, ale přeci jen africké cesty jsou trošku jiné než na ostatních kontinentech). Vyrazili jsme tedy z hlavního města, kde ještě tak 20km trvala asfaltka, která poté přešla v prašnou. žádné extra výmoly , cestovní rychlost tak 80-130 km/h. GPS navigace počítá s rychlostí 12 km/h, takže doby dojezdu vás trochu znejistí, než zjistíte, že 1 hodinu zvládáte za 5 min. Projetí průsmyku, kde mě zarazila síla motoru. Nebyl na jedničku se schopný rozjet, musela se řadit redukce. S tím jsem se doteď nesetkal v žádném jinem autě. Člověk se na těchto cestách dost klimbá třeba 5 hodin v kuse, ale na to si zvykne. Zrádnost těchto cest spočívá v relativně dobrém povrchu, kde se to dá valit kolem 120km/h, ale občas se projeví terénní vlna nebo zarovnané vyschlé řečiště. To mě vyškolilo hned na počátku, kde jsem jel kolem 130km/h. Následoval skok něco k 10 m poměrně ve výšce, s 2 odrazy po dopadu. V autě to bylo docela v pohodě, ale spolucestující nebyli na terén zvyklí tak trochu remcali. Pružiny ani nešly nadoraz. Následovala cesta k dunám a písku, kde se opět projevila nedostatečná síla motoru a v hodně hlubokém písku to prostě i na 1.RS zastavil. Takže redukce a uzávěrka to jistili – a povedlo se. Takže hned první den se dalo poměrně řidičsky vyžít. Docela adrenalinový zážitek je předjíždět jiné auto. Předjíždět znamená něco vyjímečného, jelikož za den potkáte mezi 0 a 15 auty, pokud nejste ve městě. Předjíždět taky znamená pustit se někam kam absolutně nevidíte a ani auto před váma o Vás neví, protože ihned za autem je obrovský vír prachu viditelný na pár km v běžné krajině. Takže pustit se do toho největšího mračna, psychicky to vydržet až na vzdálenost kam dohlédnete na auto , nějakým způsobem se ujistit že o vás možná ví a jet co to dá. Poté se ideálně chvíli držet v jiné stopě- protisměru, tj. vpravo, aby zase viděl něco on.

Další dny jsme cestovali k pobřeží. Průjezdy průsmyky, kde se každý offroaďák vyblbne, kamenný terén, dokonalá krajina. Takže sledování krajiny, občas nějaký výjezd mimo hlavní. Při přibližování k pobřeží začal vát písek na asfaltový podklad, ale 1 bagr se to snažil řešit. Tak 5 bagrů by bylo akorát. I asi jediná železniční trať byla zafoukaná, ale strojvůdce se toho nebál a šel do toho .

O pár dní později se nám povedlo 1. zapadnutí. Při sjezdu z cesty k pobřeží oceánu, jsme v klidu zastavili. Podklad tvrdý, zařazeno jen 4x4. Na chvíli jsme zastavili, po odjezdu jsme se však už jen zahrabali. Příčinou byl příliš rychlý příjezd, ale kde tady v ČR natrénovat jízdu pobřežím že ?. Ani odfouknutí gum nepomohlo. Ale měli jsme štěstí v neštěstí. Kousek od nás byli rybáři, půjčili aspoň lopatu. Takže 2 lopaty, hodinu vyhazování, a vytažení další 4kolkou a dofouknití gum 12V kompresorem. Chybamy se člověk učí, lepší než uprosted pouště. Cesta dál pokračovala směrem do vnitrozemí. Cesta asi 250km, horšími až špatnými cestami.Cestou jsme nepotkali ani 1 auto (to ani cestou zpět). Tady si člověk uvědomí jak má jet, a že vyřazení techniky se rovná zakempnutí a hledání pomoci, která může být (a taky nemusí) stovky km vzdálená. Telefony nefungují. To v teplotě odhadem 45-55°C a nulovém stínu může taky znamenat jediné. Naštěstí jsme tyto úseky absolvovali OK, ale člověk aspoň získá respekt a počítá na pár kroků dopředu , protože tady je většinou jen 1 možnost.

2 dny nato mi bouchlo na prašné rovné cestě pravé zadní kolo v rychlosti 120 km/h. Asi z tepla. Ustál jsem to, nezazmatkoval jsem, skončili jsme jen v protisměru, což tady není nic nebezpečně. Kousek od nás ( 100km) jiný tolik štěstí neměli a auto na maděru (co bylo s nima nikdo neví, ale snad přežili). Následuje 2. výměna kola (1. byl vadný ventilek), kde začínají první problémy s technikou. Hever vypovídá službu, nejspíše písek v závitech, ale vyčistit se nedařilo. Trochu pomohlo polití olejem na smažení. Hever byl mechanický, otáčení T tyčkou. Takže to moc nešlo, já auto nazdvihoval za nadběh, kolega ze všech sil točil . Povedlo se jen taktak, ale zlomilo se T na tyčce. Z heveru se muselo sjet na 4x4 redukci. Pneumatika byla roztřena na 80% obvodu, neopravitelné. Takže další výměna pneu není možná z důvodu nefunkčnosti heveru, takže jet co neopatrněji, jelikož jedeme méně osídlenou krajinou s Himbama (lidi co mají jen bederní roušky a jsou oranžoví). Pokoušeli jsme se to nějak řešit u křováků, ale ty nepomohly, ač se honosili názvem tyre service. Budova však připomínala kozí chlívek před spadnutím, neměli ani 1 gumu v rozměru 15“, a zatím měli ve své historii jen 2 zákazníky, s námi 3.
Po chvilce (rozuměj tak 300km po špatné cestě, hodně kopců) jsme dojeli do městečka orientované na turisty. Dal se koupit nová pneu (byla jedna ze 2), cena 3200Kč a po hodině hledání jsme našli i jedinou svářečku na území asi ČR. Pokud se mi podaří vložit fotky, tak Vás asi pobavím, jelikož svářecí dílna u nás vypadá jinak. Škoda že zrovna nešel proud, asi nezaplatil, protože v sousední chatrči šel. Takže oprava proběhla v sousedství, zdárně. Přesto jsem tyččce nedůvěřoval a o kousek dál (asi 700km) jsem koupil hydraulický hever.

Od lapálií bycl chvíli klid, no vlastně nebyl, začala téct trubička na posilovači řízení. Po 300km od zjištění jsme našli servis, kde nám nebyli schopni pomoct. Nákup 1 litru kapaliny a dolévání problém o 2 dny oddálil.

Vjíždíme do parku se spoustou zvěře. Dnes konec problémů. Následující den řešíme pouze jeden. Proražená pneu, vina spolujezdce. Opravu, kde je zakázáno vylézat z auta, jsme však z auta řešit nemohli. Z asistence zeber, žiraf, pakoňů, antilop, buvolů a dalších jsme výměnu vykonali. S parťákem jsme už sehraný, výměnu provádíme do 5 minut. Zde se jen projevil problém s nízkým zdvihem heveru, řešíme vyfouknutím a dofouknutím pneu.

Další den přicházím při obhlídce motoru na zlomený čelní ochranný rám. Žádná srážka, prostě jen vibrace. Svařujeme na místě, kemp je docela vybaven. Hadice posilovače začíná téct hodně. Voláme tedy půjčovnu, zda to můžeme opravit – mají to v podmínkách, že o všem musí vědět. Je to však v neděli. Dozvídáme se však, že ve městě kam jedem (asi 500km) má nissan zastoupení. Takže to dojíždíme a v pondělí řešíme. Nissan však nemá díl, objednat nepřipadá v úvahu, takže oprava nissan spočívá v navlečení a zafixování zahradní hadicí. Z obou stran šroubovatlené svorky, cena nízká, oprava funkční. Oprava defektu pneu též vyřešena.

2 dny bez problému, vjíždíme do parku, kde je hodně písku. Vjezd povolen jen 4x4. Jízda je fakt adrenalin, pže nevíte, jestli jedete správně či nezapadnete. Jezdí se bez uzávěry, jen na redukce. Uzávěrka by asi 200 km v kuse nedala. Párkrát se v písku zastavíme, ale už víme co dělat. Neděláme chyby. Zapínáme uzávěrku (ručně, musíme vylézt z auta), redukce, 1m popojet dozadu v kolejích, poté 1RS, roztočit kola a plnej. V hlubokým písku většinou nic mezi plným plynem a nohou z plynu není. Minimálně nic u tohoto motoru, kde ubrání plynu se rovná sundání nohy. Písek je natolik hluboký, že i redukovaná jednička jen tak tak stačí na rozjetí. Na redukci se jezdí většinou, protože člověk nikdy neví, jaký bude terén za 100m. Řešit problém až když nastane je někdy pozdě a může toho dost zkomplikovat. Je lepší být soběstačný, je to spíše nutnost.

Odpoledne však vjíždíme do jednoho z nejtěžších úseků. Po 15 metrech zastavujeme, tedy mírně zapadáváme. Koukají na nás malý křovácký děti. Postupujeme už dle nacvičeného schématu, uzávěra, vzad, vpřed. Vyjíždíme jen o kousek, sám sem tomu už moc nedával. Písek je opravdu hodně hluboký. Po 10 km vidíme v dáli auto . Oba dva však víme, že zastavovat se nebude. Vyhnout se však musíme. Jedeme plnou trojku, tak 50km/h. Blížíme se . Ten naproti však uhýbí první, dostat se ze stopy je dost složitý. Jemu se to povedlo, sice skočil že mu byl vidět podvozek, ale vysmátě kolem nás projíždí. Vše OK. O 15 km dál řešíme proraženou pneumatiku. Člověk v tomhle musí jet dost rychle a občas risknout i proražení. Lepší prorazit než zapadnout. Rezervy máme přeci 2. Jet pomalu v tomto terénu znamená nemít dostatečnou rychlost pro hodně hluboký písek, kde výkon nestačí vůbec. Proto to chce zvolit správný poměr riziko zapadnutí:riziko proražení. Znova z vibrací praská čelní rám, svaření bylo nekvalitní, terén též. Drží silou vůle, po doražení na místo dopočinku ho dáváme na střechu. Asi 30 min po výměně pneu znovu auto zapadává, uzávěrka to jistí. Člověk totiž neví, zda volit 4H, když je terén lepší a potřebuje jet rychleji. Na 4L člověk víc než 60 km/h nejede a nejspíš z rozvodovky se už občas ozývají zajímavé věci. To samé na 4H, ale na nic jiného než 4x4 se jet nedá. Možná to vypadá, že člověk si není jistý. Ale spíše člověk zase volí vhodný poměr šetření techniky:riziko zapadnutí. Jet 200km na redukci mi není po srsti (a myslím že ani technice), vyveďte mě z omylu, ale pokud to jde, tak se jí snažím šetřit, jelikož opravit něco nikde je dost problém.

Přenocování. Další den jedeme do města asi 300km vzdáleného. Nejprve úsek asi 70 km, zezačátku horší ke konci lepší. Ze začátku nás však překvapí slon na cestě, zastavujeme v jakžtakž terénu. Slona necháváme přejít z rozumu, provokace se nevyplácí. Většinou končí rozšlapáním auta. Je to opravdu kolos z kterého jde VELKÝ RESPEKT. To samé hroch, ten sám však není tolik agresivní. Má ale stejně prý na svědomí více lidských životů než všechny šelmy dohromady. Na konci tohoto úseku projíždíme bránou, kde nás informují, že chybí most a musíme řeku a močáty objet. Cesta nejdřív znatelná, pak se mění v plno cestiček. Volíme cestu, někdy dochází k přijetí k močálu, tak se vracíme. Celá cesta se jede instinktem, jen na konci sjedeme ze správného směru. Člověk 100x zahne doprava a doleva a už si neuvědomuje polohu. Já si to trochu uvědomuju, spolucestující zatím ne. Po vytažení mé buzoly se je snažím přesvědčit. Nevěří, vytahují tedy GPS a otáčíme se. GPS se snažíme nepoužívat, já ho považuji za moc zlehčující prvek. Bloudění k cestování patří. Tady však nastupuje soudnost, jelikož už jsme mimo cesty dost daleko, a něco se stát, tak nás už ani nenajdou. Ok - po chvíli se vracíme na původní cestu a pokračujeme naším směrem.Zase trocha hlubokého písku a pak už se zdá tvrdý podklad. Řadíme 2H a jedeme. Řekl bych, že zbytečně rychle. Trochu se to potvrzuje, když při průjezdu veterinárním kordonem a postříkání pneu desinfekcí zjištujeme 2 dírky. Dojíždíme to však asi 100km do opravny, kde necháme opravit obě dvě pneumatiky. A navařit rám.

O 2 dny později už jen další terén, asi 150 km v písku se spoustou zvěře . I šoustající paviány jsme vyrušili. Terén OK, pár skoků proběhlo, defekt žádný, 1 kratší mělčí brod.

Do konce cesty už žádné defekty. Shrnuto podtženo – 6 defektů pneu, 2x zlomený rám, posilovač řízení + další drobnosti. Najeto 7000km s prům. spotřebou 14 l/100 km, cena benzinu 14-20 Kč/ litr, půjčení auta docela levný. Zážitky výborné, a to jsem nepsal ty neřidičské. Těch bylo ještě 10x tolik. I řidičských bylo ještě daleko více, jen mě už ty 2 prsty, když to píšu bolí. :o) Kdo chce zajímavé cestování plné přírody, dálek, dobrých lidí a všeho dalšího, tak ať neváhá. Jen si tu cestu musí odpracovat a nesmí mu vadit, že je celou dobu zaprášený. Je to ryzí cestování- pravé africké dobrodružství.

Příště bych však asi zvolil jiné auto, ač toto nebylo tak špatné. Viva TOYOTA.

13.1 Vzory licenčních smluv

Africke státy a cestování

Zdravím, po necelém měsíci putování po Africe sem napíšu nějaké zážitky, zejména co se týče jízdy v autě a obecně problémů řízení. Ostatní sem nepatří, ale určitě to nebylo nezajímavější.

Po příletu jsme měli vyjednané půjčení auta a vybavení pro cestování. Autem byl Nissan DoubleCab 2,4i 4x4 2005, přední uzávěrka, čelní rám, klima, 2 rezervy, 2 plynové bomby, 2 střešní stany, 1 rezervní kanystr (20 l) – základní objem nádrže 140 l, lopata na písek, lednička (která občas měla 35°C),kanystr na užitkovou vodu a kempingové vybavení . Váha cca 2700kg. Auto tedy bylo ustrojeno na objednávku, nyní bych pár věcí už objednal jinak. Půjčují se téměř výhradně japonci alá tento nissan, pak africe vládnou toyoty (hilux, řada hzj) . V půjčovně měli teda i po 1 kusu Hummera H3 a nějakého dodge, kteří si objednali nějací Němci, které tedy upřímně lituji . Cestovalo se po Namibii, Botswaně a Zambii.

Nacestovali jsme asi 7000km, z toho tak 1000 km hlubším pískem, 3000km prašné cesty, 3000 km asfaltky. Zezačátku jsme po nákupu surovin (jídla a hodně moc vody) vyrazili směr poušť Namib, kde jsme se seznamovali s autem (já tedy mám bohaté zkušenosti se 4x4, ale přeci jen africké cesty jsou trošku jiné než na ostatních kontinentech). Vyrazili jsme tedy z hlavního města, kde ještě tak 20km trvala asfaltka, která poté přešla v prašnou. žádné extra výmoly , cestovní rychlost tak 80-130 km/h. GPS navigace počítá s rychlostí 12 km/h, takže doby dojezdu vás trochu znejistí, než zjistíte, že 1 hodinu zvládáte za 5 min. Projetí průsmyku, kde mě zarazila síla motoru. Nebyl na jedničku se schopný rozjet, musela se řadit redukce. S tím jsem se doteď nesetkal v žádném jinem autě. Člověk se na těchto cestách dost klimbá třeba 5 hodin v kuse, ale na to si zvykne. Zrádnost těchto cest spočívá v relativně dobrém povrchu, kde se to dá valit kolem 120km/h, ale občas se projeví terénní vlna nebo zarovnané vyschlé řečiště. To mě vyškolilo hned na počátku, kde jsem jel kolem 130km/h. Následoval skok něco k 10 m poměrně ve výšce, s 2 odrazy po dopadu. V autě to bylo docela v pohodě, ale spolucestující nebyli na terén zvyklí tak trochu remcali. Pružiny ani nešly nadoraz. Následovala cesta k dunám a písku, kde se opět projevila nedostatečná síla motoru a v hodně hlubokém písku to prostě i na 1.RS zastavil. Takže redukce a uzávěrka to jistili – a povedlo se. Takže hned první den se dalo poměrně řidičsky vyžít. Docela adrenalinový zážitek je předjíždět jiné auto. Předjíždět znamená něco vyjímečného, jelikož za den potkáte mezi 0 a 15 auty, pokud nejste ve městě. Předjíždět taky znamená pustit se někam kam absolutně nevidíte a ani auto před váma o Vás neví, protože ihned za autem je obrovský vír prachu viditelný na pár km v běžné krajině. Takže pustit se do toho největšího mračna, psychicky to vydržet až na vzdálenost kam dohlédnete na auto , nějakým způsobem se ujistit že o vás možná ví a jet co to dá. Poté se ideálně chvíli držet v jiné stopě- protisměru, tj. vpravo, aby zase viděl něco on.

Další dny jsme cestovali k pobřeží. Průjezdy průsmyky, kde se každý offroaďák vyblbne, kamenný terén, dokonalá krajina. Takže sledování krajiny, občas nějaký výjezd mimo hlavní. Při přibližování k pobřeží začal vát písek na asfaltový podklad, ale 1 bagr se to snažil řešit. Tak 5 bagrů by bylo akorát. I asi jediná železniční trať byla zafoukaná, ale strojvůdce se toho nebál a šel do toho .

O pár dní později se nám povedlo 1. zapadnutí. Při sjezdu z cesty k pobřeží oceánu, jsme v klidu zastavili. Podklad tvrdý, zařazeno jen 4x4. Na chvíli jsme zastavili, po odjezdu jsme se však už jen zahrabali. Příčinou byl příliš rychlý příjezd, ale kde tady v ČR natrénovat jízdu pobřežím že ?. Ani odfouknutí gum nepomohlo. Ale měli jsme štěstí v neštěstí. Kousek od nás byli rybáři, půjčili aspoň lopatu. Takže 2 lopaty, hodinu vyhazování, a vytažení další 4kolkou a dofouknití gum 12V kompresorem. Chybamy se člověk učí, lepší než uprosted pouště. Cesta dál pokračovala směrem do vnitrozemí. Cesta asi 250km, horšími až špatnými cestami.Cestou jsme nepotkali ani 1 auto (to ani cestou zpět). Tady si člověk uvědomí jak má jet, a že vyřazení techniky se rovná zakempnutí a hledání pomoci, která může být (a taky nemusí) stovky km vzdálená. Telefony nefungují. To v teplotě odhadem 45-55°C a nulovém stínu může taky znamenat jediné. Naštěstí jsme tyto úseky absolvovali OK, ale člověk aspoň získá respekt a počítá na pár kroků dopředu , protože tady je většinou jen 1 možnost.

2 dny nato mi bouchlo na prašné rovné cestě pravé zadní kolo v rychlosti 120 km/h. Asi z tepla. Ustál jsem to, nezazmatkoval jsem, skončili jsme jen v protisměru, což tady není nic nebezpečně. Kousek od nás ( 100km) jiný tolik štěstí neměli a auto na maděru (co bylo s nima nikdo neví, ale snad přežili). Následuje 2. výměna kola (1. byl vadný ventilek), kde začínají první problémy s technikou. Hever vypovídá službu, nejspíše písek v závitech, ale vyčistit se nedařilo. Trochu pomohlo polití olejem na smažení. Hever byl mechanický, otáčení T tyčkou. Takže to moc nešlo, já auto nazdvihoval za nadběh, kolega ze všech sil točil . Povedlo se jen taktak, ale zlomilo se T na tyčce. Z heveru se muselo sjet na 4x4 redukci. Pneumatika byla roztřena na 80% obvodu, neopravitelné. Takže další výměna pneu není možná z důvodu nefunkčnosti heveru, takže jet co neopatrněji, jelikož jedeme méně osídlenou krajinou s Himbama (lidi co mají jen bederní roušky a jsou oranžoví). Pokoušeli jsme se to nějak řešit u křováků, ale ty nepomohly, ač se honosili názvem tyre service. Budova však připomínala kozí chlívek před spadnutím, neměli ani 1 gumu v rozměru 15“, a zatím měli ve své historii jen 2 zákazníky, s námi 3.
Po chvilce (rozuměj tak 300km po špatné cestě, hodně kopců) jsme dojeli do městečka orientované na turisty. Dal se koupit nová pneu (byla jedna ze 2), cena 3200Kč a po hodině hledání jsme našli i jedinou svářečku na území asi ČR. Pokud se mi podaří vložit fotky, tak Vás asi pobavím, jelikož svářecí dílna u nás vypadá jinak. Škoda že zrovna nešel proud, asi nezaplatil, protože v sousední chatrči šel. Takže oprava proběhla v sousedství, zdárně. Přesto jsem tyččce nedůvěřoval a o kousek dál (asi 700km) jsem koupil hydraulický hever.

Od lapálií bycl chvíli klid, no vlastně nebyl, začala téct trubička na posilovači řízení. Po 300km od zjištění jsme našli servis, kde nám nebyli schopni pomoct. Nákup 1 litru kapaliny a dolévání problém o 2 dny oddálil.

Vjíždíme do parku se spoustou zvěře. Dnes konec problémů. Následující den řešíme pouze jeden. Proražená pneu, vina spolujezdce. Opravu, kde je zakázáno vylézat z auta, jsme však z auta řešit nemohli. Z asistence zeber, žiraf, pakoňů, antilop, buvolů a dalších jsme výměnu vykonali. S parťákem jsme už sehraný, výměnu provádíme do 5 minut. Zde se jen projevil problém s nízkým zdvihem heveru, řešíme vyfouknutím a dofouknutím pneu.

Další den přicházím při obhlídce motoru na zlomený čelní ochranný rám. Žádná srážka, prostě jen vibrace. Svařujeme na místě, kemp je docela vybaven. Hadice posilovače začíná téct hodně. Voláme tedy půjčovnu, zda to můžeme opravit – mají to v podmínkách, že o všem musí vědět. Je to však v neděli. Dozvídáme se však, že ve městě kam jedem (asi 500km) má nissan zastoupení. Takže to dojíždíme a v pondělí řešíme. Nissan však nemá díl, objednat nepřipadá v úvahu, takže oprava nissan spočívá v navlečení a zafixování zahradní hadicí. Z obou stran šroubovatlené svorky, cena nízká, oprava funkční. Oprava defektu pneu též vyřešena.

2 dny bez problému, vjíždíme do parku, kde je hodně písku. Vjezd povolen jen 4x4. Jízda je fakt adrenalin, pže nevíte, jestli jedete správně či nezapadnete. Jezdí se bez uzávěry, jen na redukce. Uzávěrka by asi 200 km v kuse nedala. Párkrát se v písku zastavíme, ale už víme co dělat. Neděláme chyby. Zapínáme uzávěrku (ručně, musíme vylézt z auta), redukce, 1m popojet dozadu v kolejích, poté 1RS, roztočit kola a plnej. V hlubokým písku většinou nic mezi plným plynem a nohou z plynu není. Minimálně nic u tohoto motoru, kde ubrání plynu se rovná sundání nohy. Písek je natolik hluboký, že i redukovaná jednička jen tak tak stačí na rozjetí. Na redukci se jezdí většinou, protože člověk nikdy neví, jaký bude terén za 100m. Řešit problém až když nastane je někdy pozdě a může toho dost zkomplikovat. Je lepší být soběstačný, je to spíše nutnost.

Odpoledne však vjíždíme do jednoho z nejtěžších úseků. Po 15 metrech zastavujeme, tedy mírně zapadáváme. Koukají na nás malý křovácký děti. Postupujeme už dle nacvičeného schématu, uzávěra, vzad, vpřed. Vyjíždíme jen o kousek, sám sem tomu už moc nedával. Písek je opravdu hodně hluboký. Po 10 km vidíme v dáli auto . Oba dva však víme, že zastavovat se nebude. Vyhnout se však musíme. Jedeme plnou trojku, tak 50km/h. Blížíme se . Ten naproti však uhýbí první, dostat se ze stopy je dost složitý. Jemu se to povedlo, sice skočil že mu byl vidět podvozek, ale vysmátě kolem nás projíždí. Vše OK. O 15 km dál řešíme proraženou pneumatiku. Člověk v tomhle musí jet dost rychle a občas risknout i proražení. Lepší prorazit než zapadnout. Rezervy máme přeci 2. Jet pomalu v tomto terénu znamená nemít dostatečnou rychlost pro hodně hluboký písek, kde výkon nestačí vůbec. Proto to chce zvolit správný poměr riziko zapadnutí:riziko proražení. Znova z vibrací praská čelní rám, svaření bylo nekvalitní, terén též. Drží silou vůle, po doražení na místo dopočinku ho dáváme na střechu. Asi 30 min po výměně pneu znovu auto zapadává, uzávěrka to jistí. Člověk totiž neví, zda volit 4H, když je terén lepší a potřebuje jet rychleji. Na 4L člověk víc než 60 km/h nejede a nejspíš z rozvodovky se už občas ozývají zajímavé věci. To samé na 4H, ale na nic jiného než 4x4 se jet nedá. Možná to vypadá, že člověk si není jistý. Ale spíše člověk zase volí vhodný poměr šetření techniky:riziko zapadnutí. Jet 200km na redukci mi není po srsti (a myslím že ani technice), vyveďte mě z omylu, ale pokud to jde, tak se jí snažím šetřit, jelikož opravit něco nikde je dost problém.

Přenocování. Další den jedeme do města asi 300km vzdáleného. Nejprve úsek asi 70 km, zezačátku horší ke konci lepší. Ze začátku nás však překvapí slon na cestě, zastavujeme v jakžtakž terénu. Slona necháváme přejít z rozumu, provokace se nevyplácí. Většinou končí rozšlapáním auta. Je to opravdu kolos z kterého jde VELKÝ RESPEKT. To samé hroch, ten sám však není tolik agresivní. Má ale stejně prý na svědomí více lidských životů než všechny šelmy dohromady. Na konci tohoto úseku projíždíme bránou, kde nás informují, že chybí most a musíme řeku a močáty objet. Cesta nejdřív znatelná, pak se mění v plno cestiček. Volíme cestu, někdy dochází k přijetí k močálu, tak se vracíme. Celá cesta se jede instinktem, jen na konci sjedeme ze správného směru. Člověk 100x zahne doprava a doleva a už si neuvědomuje polohu. Já si to trochu uvědomuju, spolucestující zatím ne. Po vytažení mé buzoly se je snažím přesvědčit. Nevěří, vytahují tedy GPS a otáčíme se. GPS se snažíme nepoužívat, já ho považuji za moc zlehčující prvek. Bloudění k cestování patří. Tady však nastupuje soudnost, jelikož už jsme mimo cesty dost daleko, a něco se stát, tak nás už ani nenajdou. Ok - po chvíli se vracíme na původní cestu a pokračujeme naším směrem.Zase trocha hlubokého písku a pak už se zdá tvrdý podklad. Řadíme 2H a jedeme. Řekl bych, že zbytečně rychle. Trochu se to potvrzuje, když při průjezdu veterinárním kordonem a postříkání pneu desinfekcí zjištujeme 2 dírky. Dojíždíme to však asi 100km do opravny, kde necháme opravit obě dvě pneumatiky. A navařit rám.

O 2 dny později už jen další terén, asi 150 km v písku se spoustou zvěře . I šoustající paviány jsme vyrušili. Terén OK, pár skoků proběhlo, defekt žádný, 1 kratší mělčí brod.

Do konce cesty už žádné defekty. Shrnuto podtženo – 6 defektů pneu, 2x zlomený rám, posilovač řízení + další drobnosti. Najeto 7000km s prům. spotřebou 14 l/100 km, cena benzinu 14-20 Kč/ litr, půjčení auta docela levný. Zážitky výborné, a to jsem nepsal ty neřidičské. Těch bylo ještě 10x tolik. I řidičských bylo ještě daleko více, jen mě už ty 2 prsty, když to píšu bolí. :o) Kdo chce zajímavé cestování plné přírody, dálek, dobrých lidí a všeho dalšího, tak ať neváhá. Jen si tu cestu musí odpracovat a nesmí mu vadit, že je celou dobu zaprášený. Je to ryzí cestování- pravé africké dobrodružství.

Příště bych však asi zvolil jiné auto, ač toto nebylo tak špatné. Viva TOYOTA.

13.2 Výhradní licence

Africke státy a cestování

Zdravím, po necelém měsíci putování po Africe sem napíšu nějaké zážitky, zejména co se týče jízdy v autě a obecně problémů řízení. Ostatní sem nepatří, ale určitě to nebylo nezajímavější.

Po příletu jsme měli vyjednané půjčení auta a vybavení pro cestování. Autem byl Nissan DoubleCab 2,4i 4x4 2005, přední uzávěrka, čelní rám, klima, 2 rezervy, 2 plynové bomby, 2 střešní stany, 1 rezervní kanystr (20 l) – základní objem nádrže 140 l, lopata na písek, lednička (která občas měla 35°C),kanystr na užitkovou vodu a kempingové vybavení . Váha cca 2700kg. Auto tedy bylo ustrojeno na objednávku, nyní bych pár věcí už objednal jinak. Půjčují se téměř výhradně japonci alá tento nissan, pak africe vládnou toyoty (hilux, řada hzj) . V půjčovně měli teda i po 1 kusu Hummera H3 a nějakého dodge, kteří si objednali nějací Němci, které tedy upřímně lituji . Cestovalo se po Namibii, Botswaně a Zambii.

Nacestovali jsme asi 7000km, z toho tak 1000 km hlubším pískem, 3000km prašné cesty, 3000 km asfaltky. Zezačátku jsme po nákupu surovin (jídla a hodně moc vody) vyrazili směr poušť Namib, kde jsme se seznamovali s autem (já tedy mám bohaté zkušenosti se 4x4, ale přeci jen africké cesty jsou trošku jiné než na ostatních kontinentech). Vyrazili jsme tedy z hlavního města, kde ještě tak 20km trvala asfaltka, která poté přešla v prašnou. žádné extra výmoly , cestovní rychlost tak 80-130 km/h. GPS navigace počítá s rychlostí 12 km/h, takže doby dojezdu vás trochu znejistí, než zjistíte, že 1 hodinu zvládáte za 5 min. Projetí průsmyku, kde mě zarazila síla motoru. Nebyl na jedničku se schopný rozjet, musela se řadit redukce. S tím jsem se doteď nesetkal v žádném jinem autě. Člověk se na těchto cestách dost klimbá třeba 5 hodin v kuse, ale na to si zvykne. Zrádnost těchto cest spočívá v relativně dobrém povrchu, kde se to dá valit kolem 120km/h, ale občas se projeví terénní vlna nebo zarovnané vyschlé řečiště. To mě vyškolilo hned na počátku, kde jsem jel kolem 130km/h. Následoval skok něco k 10 m poměrně ve výšce, s 2 odrazy po dopadu. V autě to bylo docela v pohodě, ale spolucestující nebyli na terén zvyklí tak trochu remcali. Pružiny ani nešly nadoraz. Následovala cesta k dunám a písku, kde se opět projevila nedostatečná síla motoru a v hodně hlubokém písku to prostě i na 1.RS zastavil. Takže redukce a uzávěrka to jistili – a povedlo se. Takže hned první den se dalo poměrně řidičsky vyžít. Docela adrenalinový zážitek je předjíždět jiné auto. Předjíždět znamená něco vyjímečného, jelikož za den potkáte mezi 0 a 15 auty, pokud nejste ve městě. Předjíždět taky znamená pustit se někam kam absolutně nevidíte a ani auto před váma o Vás neví, protože ihned za autem je obrovský vír prachu viditelný na pár km v běžné krajině. Takže pustit se do toho největšího mračna, psychicky to vydržet až na vzdálenost kam dohlédnete na auto , nějakým způsobem se ujistit že o vás možná ví a jet co to dá. Poté se ideálně chvíli držet v jiné stopě- protisměru, tj. vpravo, aby zase viděl něco on.

Další dny jsme cestovali k pobřeží. Průjezdy průsmyky, kde se každý offroaďák vyblbne, kamenný terén, dokonalá krajina. Takže sledování krajiny, občas nějaký výjezd mimo hlavní. Při přibližování k pobřeží začal vát písek na asfaltový podklad, ale 1 bagr se to snažil řešit. Tak 5 bagrů by bylo akorát. I asi jediná železniční trať byla zafoukaná, ale strojvůdce se toho nebál a šel do toho .

O pár dní později se nám povedlo 1. zapadnutí. Při sjezdu z cesty k pobřeží oceánu, jsme v klidu zastavili. Podklad tvrdý, zařazeno jen 4x4. Na chvíli jsme zastavili, po odjezdu jsme se však už jen zahrabali. Příčinou byl příliš rychlý příjezd, ale kde tady v ČR natrénovat jízdu pobřežím že ?. Ani odfouknutí gum nepomohlo. Ale měli jsme štěstí v neštěstí. Kousek od nás byli rybáři, půjčili aspoň lopatu. Takže 2 lopaty, hodinu vyhazování, a vytažení další 4kolkou a dofouknití gum 12V kompresorem. Chybamy se člověk učí, lepší než uprosted pouště. Cesta dál pokračovala směrem do vnitrozemí. Cesta asi 250km, horšími až špatnými cestami.Cestou jsme nepotkali ani 1 auto (to ani cestou zpět). Tady si člověk uvědomí jak má jet, a že vyřazení techniky se rovná zakempnutí a hledání pomoci, která může být (a taky nemusí) stovky km vzdálená. Telefony nefungují. To v teplotě odhadem 45-55°C a nulovém stínu může taky znamenat jediné. Naštěstí jsme tyto úseky absolvovali OK, ale člověk aspoň získá respekt a počítá na pár kroků dopředu , protože tady je většinou jen 1 možnost.

2 dny nato mi bouchlo na prašné rovné cestě pravé zadní kolo v rychlosti 120 km/h. Asi z tepla. Ustál jsem to, nezazmatkoval jsem, skončili jsme jen v protisměru, což tady není nic nebezpečně. Kousek od nás ( 100km) jiný tolik štěstí neměli a auto na maděru (co bylo s nima nikdo neví, ale snad přežili). Následuje 2. výměna kola (1. byl vadný ventilek), kde začínají první problémy s technikou. Hever vypovídá službu, nejspíše písek v závitech, ale vyčistit se nedařilo. Trochu pomohlo polití olejem na smažení. Hever byl mechanický, otáčení T tyčkou. Takže to moc nešlo, já auto nazdvihoval za nadběh, kolega ze všech sil točil . Povedlo se jen taktak, ale zlomilo se T na tyčce. Z heveru se muselo sjet na 4x4 redukci. Pneumatika byla roztřena na 80% obvodu, neopravitelné. Takže další výměna pneu není možná z důvodu nefunkčnosti heveru, takže jet co neopatrněji, jelikož jedeme méně osídlenou krajinou s Himbama (lidi co mají jen bederní roušky a jsou oranžoví). Pokoušeli jsme se to nějak řešit u křováků, ale ty nepomohly, ač se honosili názvem tyre service. Budova však připomínala kozí chlívek před spadnutím, neměli ani 1 gumu v rozměru 15“, a zatím měli ve své historii jen 2 zákazníky, s námi 3.
Po chvilce (rozuměj tak 300km po špatné cestě, hodně kopců) jsme dojeli do městečka orientované na turisty. Dal se koupit nová pneu (byla jedna ze 2), cena 3200Kč a po hodině hledání jsme našli i jedinou svářečku na území asi ČR. Pokud se mi podaří vložit fotky, tak Vás asi pobavím, jelikož svářecí dílna u nás vypadá jinak. Škoda že zrovna nešel proud, asi nezaplatil, protože v sousední chatrči šel. Takže oprava proběhla v sousedství, zdárně. Přesto jsem tyččce nedůvěřoval a o kousek dál (asi 700km) jsem koupil hydraulický hever.

Od lapálií bycl chvíli klid, no vlastně nebyl, začala téct trubička na posilovači řízení. Po 300km od zjištění jsme našli servis, kde nám nebyli schopni pomoct. Nákup 1 litru kapaliny a dolévání problém o 2 dny oddálil.

Vjíždíme do parku se spoustou zvěře. Dnes konec problémů. Následující den řešíme pouze jeden. Proražená pneu, vina spolujezdce. Opravu, kde je zakázáno vylézat z auta, jsme však z auta řešit nemohli. Z asistence zeber, žiraf, pakoňů, antilop, buvolů a dalších jsme výměnu vykonali. S parťákem jsme už sehraný, výměnu provádíme do 5 minut. Zde se jen projevil problém s nízkým zdvihem heveru, řešíme vyfouknutím a dofouknutím pneu.

Další den přicházím při obhlídce motoru na zlomený čelní ochranný rám. Žádná srážka, prostě jen vibrace. Svařujeme na místě, kemp je docela vybaven. Hadice posilovače začíná téct hodně. Voláme tedy půjčovnu, zda to můžeme opravit – mají to v podmínkách, že o všem musí vědět. Je to však v neděli. Dozvídáme se však, že ve městě kam jedem (asi 500km) má nissan zastoupení. Takže to dojíždíme a v pondělí řešíme. Nissan však nemá díl, objednat nepřipadá v úvahu, takže oprava nissan spočívá v navlečení a zafixování zahradní hadicí. Z obou stran šroubovatlené svorky, cena nízká, oprava funkční. Oprava defektu pneu též vyřešena.

2 dny bez problému, vjíždíme do parku, kde je hodně písku. Vjezd povolen jen 4x4. Jízda je fakt adrenalin, pže nevíte, jestli jedete správně či nezapadnete. Jezdí se bez uzávěry, jen na redukce. Uzávěrka by asi 200 km v kuse nedala. Párkrát se v písku zastavíme, ale už víme co dělat. Neděláme chyby. Zapínáme uzávěrku (ručně, musíme vylézt z auta), redukce, 1m popojet dozadu v kolejích, poté 1RS, roztočit kola a plnej. V hlubokým písku většinou nic mezi plným plynem a nohou z plynu není. Minimálně nic u tohoto motoru, kde ubrání plynu se rovná sundání nohy. Písek je natolik hluboký, že i redukovaná jednička jen tak tak stačí na rozjetí. Na redukci se jezdí většinou, protože člověk nikdy neví, jaký bude terén za 100m. Řešit problém až když nastane je někdy pozdě a může toho dost zkomplikovat. Je lepší být soběstačný, je to spíše nutnost.

Odpoledne však vjíždíme do jednoho z nejtěžších úseků. Po 15 metrech zastavujeme, tedy mírně zapadáváme. Koukají na nás malý křovácký děti. Postupujeme už dle nacvičeného schématu, uzávěra, vzad, vpřed. Vyjíždíme jen o kousek, sám sem tomu už moc nedával. Písek je opravdu hodně hluboký. Po 10 km vidíme v dáli auto . Oba dva však víme, že zastavovat se nebude. Vyhnout se však musíme. Jedeme plnou trojku, tak 50km/h. Blížíme se . Ten naproti však uhýbí první, dostat se ze stopy je dost složitý. Jemu se to povedlo, sice skočil že mu byl vidět podvozek, ale vysmátě kolem nás projíždí. Vše OK. O 15 km dál řešíme proraženou pneumatiku. Člověk v tomhle musí jet dost rychle a občas risknout i proražení. Lepší prorazit než zapadnout. Rezervy máme přeci 2. Jet pomalu v tomto terénu znamená nemít dostatečnou rychlost pro hodně hluboký písek, kde výkon nestačí vůbec. Proto to chce zvolit správný poměr riziko zapadnutí:riziko proražení. Znova z vibrací praská čelní rám, svaření bylo nekvalitní, terén též. Drží silou vůle, po doražení na místo dopočinku ho dáváme na střechu. Asi 30 min po výměně pneu znovu auto zapadává, uzávěrka to jistí. Člověk totiž neví, zda volit 4H, když je terén lepší a potřebuje jet rychleji. Na 4L člověk víc než 60 km/h nejede a nejspíš z rozvodovky se už občas ozývají zajímavé věci. To samé na 4H, ale na nic jiného než 4x4 se jet nedá. Možná to vypadá, že člověk si není jistý. Ale spíše člověk zase volí vhodný poměr šetření techniky:riziko zapadnutí. Jet 200km na redukci mi není po srsti (a myslím že ani technice), vyveďte mě z omylu, ale pokud to jde, tak se jí snažím šetřit, jelikož opravit něco nikde je dost problém.

Přenocování. Další den jedeme do města asi 300km vzdáleného. Nejprve úsek asi 70 km, zezačátku horší ke konci lepší. Ze začátku nás však překvapí slon na cestě, zastavujeme v jakžtakž terénu. Slona necháváme přejít z rozumu, provokace se nevyplácí. Většinou končí rozšlapáním auta. Je to opravdu kolos z kterého jde VELKÝ RESPEKT. To samé hroch, ten sám však není tolik agresivní. Má ale stejně prý na svědomí více lidských životů než všechny šelmy dohromady. Na konci tohoto úseku projíždíme bránou, kde nás informují, že chybí most a musíme řeku a močáty objet. Cesta nejdřív znatelná, pak se mění v plno cestiček. Volíme cestu, někdy dochází k přijetí k močálu, tak se vracíme. Celá cesta se jede instinktem, jen na konci sjedeme ze správného směru. Člověk 100x zahne doprava a doleva a už si neuvědomuje polohu. Já si to trochu uvědomuju, spolucestující zatím ne. Po vytažení mé buzoly se je snažím přesvědčit. Nevěří, vytahují tedy GPS a otáčíme se. GPS se snažíme nepoužívat, já ho považuji za moc zlehčující prvek. Bloudění k cestování patří. Tady však nastupuje soudnost, jelikož už jsme mimo cesty dost daleko, a něco se stát, tak nás už ani nenajdou. Ok - po chvíli se vracíme na původní cestu a pokračujeme naším směrem.Zase trocha hlubokého písku a pak už se zdá tvrdý podklad. Řadíme 2H a jedeme. Řekl bych, že zbytečně rychle. Trochu se to potvrzuje, když při průjezdu veterinárním kordonem a postříkání pneu desinfekcí zjištujeme 2 dírky. Dojíždíme to však asi 100km do opravny, kde necháme opravit obě dvě pneumatiky. A navařit rám.

O 2 dny později už jen další terén, asi 150 km v písku se spoustou zvěře . I šoustající paviány jsme vyrušili. Terén OK, pár skoků proběhlo, defekt žádný, 1 kratší mělčí brod.

Do konce cesty už žádné defekty. Shrnuto podtženo – 6 defektů pneu, 2x zlomený rám, posilovač řízení + další drobnosti. Najeto 7000km s prům. spotřebou 14 l/100 km, cena benzinu 14-20 Kč/ litr, půjčení auta docela levný. Zážitky výborné, a to jsem nepsal ty neřidičské. Těch bylo ještě 10x tolik. I řidičských bylo ještě daleko více, jen mě už ty 2 prsty, když to píšu bolí. :o) Kdo chce zajímavé cestování plné přírody, dálek, dobrých lidí a všeho dalšího, tak ať neváhá. Jen si tu cestu musí odpracovat a nesmí mu vadit, že je celou dobu zaprášený. Je to ryzí cestování- pravé africké dobrodružství.

Příště bych však asi zvolil jiné auto, ač toto nebylo tak špatné. Viva TOYOTA.

Africke státy a cestování

Zdravím, po necelém měsíci putování po Africe sem napíšu nějaké zážitky, zejména co se týče jízdy v autě a obecně problémů řízení. Ostatní sem nepatří, ale určitě to nebylo nezajímavější.

Po příletu jsme měli vyjednané půjčení auta a vybavení pro cestování. Autem byl Nissan DoubleCab 2,4i 4x4 2005, přední uzávěrka, čelní rám, klima, 2 rezervy, 2 plynové bomby, 2 střešní stany, 1 rezervní kanystr (20 l) – základní objem nádrže 140 l, lopata na písek, lednička (která občas měla 35°C),kanystr na užitkovou vodu a kempingové vybavení . Váha cca 2700kg. Auto tedy bylo ustrojeno na objednávku, nyní bych pár věcí už objednal jinak. Půjčují se téměř výhradně japonci alá tento nissan, pak africe vládnou toyoty (hilux, řada hzj) . V půjčovně měli teda i po 1 kusu Hummera H3 a nějakého dodge, kteří si objednali nějací Němci, které tedy upřímně lituji . Cestovalo se po Namibii, Botswaně a Zambii.

Nacestovali jsme asi 7000km, z toho tak 1000 km hlubším pískem, 3000km prašné cesty, 3000 km asfaltky. Zezačátku jsme po nákupu surovin (jídla a hodně moc vody) vyrazili směr poušť Namib, kde jsme se seznamovali s autem (já tedy mám bohaté zkušenosti se 4x4, ale přeci jen africké cesty jsou trošku jiné než na ostatních kontinentech). Vyrazili jsme tedy z hlavního města, kde ještě tak 20km trvala asfaltka, která poté přešla v prašnou. žádné extra výmoly , cestovní rychlost tak 80-130 km/h. GPS navigace počítá s rychlostí 12 km/h, takže doby dojezdu vás trochu znejistí, než zjistíte, že 1 hodinu zvládáte za 5 min. Projetí průsmyku, kde mě zarazila síla motoru. Nebyl na jedničku se schopný rozjet, musela se řadit redukce. S tím jsem se doteď nesetkal v žádném jinem autě. Člověk se na těchto cestách dost klimbá třeba 5 hodin v kuse, ale na to si zvykne. Zrádnost těchto cest spočívá v relativně dobrém povrchu, kde se to dá valit kolem 120km/h, ale občas se projeví terénní vlna nebo zarovnané vyschlé řečiště. To mě vyškolilo hned na počátku, kde jsem jel kolem 130km/h. Následoval skok něco k 10 m poměrně ve výšce, s 2 odrazy po dopadu. V autě to bylo docela v pohodě, ale spolucestující nebyli na terén zvyklí tak trochu remcali. Pružiny ani nešly nadoraz. Následovala cesta k dunám a písku, kde se opět projevila nedostatečná síla motoru a v hodně hlubokém písku to prostě i na 1.RS zastavil. Takže redukce a uzávěrka to jistili – a povedlo se. Takže hned první den se dalo poměrně řidičsky vyžít. Docela adrenalinový zážitek je předjíždět jiné auto. Předjíždět znamená něco vyjímečného, jelikož za den potkáte mezi 0 a 15 auty, pokud nejste ve městě. Předjíždět taky znamená pustit se někam kam absolutně nevidíte a ani auto před váma o Vás neví, protože ihned za autem je obrovský vír prachu viditelný na pár km v běžné krajině. Takže pustit se do toho největšího mračna, psychicky to vydržet až na vzdálenost kam dohlédnete na auto , nějakým způsobem se ujistit že o vás možná ví a jet co to dá. Poté se ideálně chvíli držet v jiné stopě- protisměru, tj. vpravo, aby zase viděl něco on.

Další dny jsme cestovali k pobřeží. Průjezdy průsmyky, kde se každý offroaďák vyblbne, kamenný terén, dokonalá krajina. Takže sledování krajiny, občas nějaký výjezd mimo hlavní. Při přibližování k pobřeží začal vát písek na asfaltový podklad, ale 1 bagr se to snažil řešit. Tak 5 bagrů by bylo akorát. I asi jediná železniční trať byla zafoukaná, ale strojvůdce se toho nebál a šel do toho .

O pár dní později se nám povedlo 1. zapadnutí. Při sjezdu z cesty k pobřeží oceánu, jsme v klidu zastavili. Podklad tvrdý, zařazeno jen 4x4. Na chvíli jsme zastavili, po odjezdu jsme se však už jen zahrabali. Příčinou byl příliš rychlý příjezd, ale kde tady v ČR natrénovat jízdu pobřežím že ?. Ani odfouknutí gum nepomohlo. Ale měli jsme štěstí v neštěstí. Kousek od nás byli rybáři, půjčili aspoň lopatu. Takže 2 lopaty, hodinu vyhazování, a vytažení další 4kolkou a dofouknití gum 12V kompresorem. Chybamy se člověk učí, lepší než uprosted pouště. Cesta dál pokračovala směrem do vnitrozemí. Cesta asi 250km, horšími až špatnými cestami.Cestou jsme nepotkali ani 1 auto (to ani cestou zpět). Tady si člověk uvědomí jak má jet, a že vyřazení techniky se rovná zakempnutí a hledání pomoci, která může být (a taky nemusí) stovky km vzdálená. Telefony nefungují. To v teplotě odhadem 45-55°C a nulovém stínu může taky znamenat jediné. Naštěstí jsme tyto úseky absolvovali OK, ale člověk aspoň získá respekt a počítá na pár kroků dopředu , protože tady je většinou jen 1 možnost.

2 dny nato mi bouchlo na prašné rovné cestě pravé zadní kolo v rychlosti 120 km/h. Asi z tepla. Ustál jsem to, nezazmatkoval jsem, skončili jsme jen v protisměru, což tady není nic nebezpečně. Kousek od nás ( 100km) jiný tolik štěstí neměli a auto na maděru (co bylo s nima nikdo neví, ale snad přežili). Následuje 2. výměna kola (1. byl vadný ventilek), kde začínají první problémy s technikou. Hever vypovídá službu, nejspíše písek v závitech, ale vyčistit se nedařilo. Trochu pomohlo polití olejem na smažení. Hever byl mechanický, otáčení T tyčkou. Takže to moc nešlo, já auto nazdvihoval za nadběh, kolega ze všech sil točil . Povedlo se jen taktak, ale zlomilo se T na tyčce. Z heveru se muselo sjet na 4x4 redukci. Pneumatika byla roztřena na 80% obvodu, neopravitelné. Takže další výměna pneu není možná z důvodu nefunkčnosti heveru, takže jet co neopatrněji, jelikož jedeme méně osídlenou krajinou s Himbama (lidi co mají jen bederní roušky a jsou oranžoví). Pokoušeli jsme se to nějak řešit u křováků, ale ty nepomohly, ač se honosili názvem tyre service. Budova však připomínala kozí chlívek před spadnutím, neměli ani 1 gumu v rozměru 15“, a zatím měli ve své historii jen 2 zákazníky, s námi 3.
Po chvilce (rozuměj tak 300km po špatné cestě, hodně kopců) jsme dojeli do městečka orientované na turisty. Dal se koupit nová pneu (byla jedna ze 2), cena 3200Kč a po hodině hledání jsme našli i jedinou svářečku na území asi ČR. Pokud se mi podaří vložit fotky, tak Vás asi pobavím, jelikož svářecí dílna u nás vypadá jinak. Škoda že zrovna nešel proud, asi nezaplatil, protože v sousední chatrči šel. Takže oprava proběhla v sousedství, zdárně. Přesto jsem tyččce nedůvěřoval a o kousek dál (asi 700km) jsem koupil hydraulický hever.

Od lapálií bycl chvíli klid, no vlastně nebyl, začala téct trubička na posilovači řízení. Po 300km od zjištění jsme našli servis, kde nám nebyli schopni pomoct. Nákup 1 litru kapaliny a dolévání problém o 2 dny oddálil.

Vjíždíme do parku se spoustou zvěře. Dnes konec problémů. Následující den řešíme pouze jeden. Proražená pneu, vina spolujezdce. Opravu, kde je zakázáno vylézat z auta, jsme však z auta řešit nemohli. Z asistence zeber, žiraf, pakoňů, antilop, buvolů a dalších jsme výměnu vykonali. S parťákem jsme už sehraný, výměnu provádíme do 5 minut. Zde se jen projevil problém s nízkým zdvihem heveru, řešíme vyfouknutím a dofouknutím pneu.

Další den přicházím při obhlídce motoru na zlomený čelní ochranný rám. Žádná srážka, prostě jen vibrace. Svařujeme na místě, kemp je docela vybaven. Hadice posilovače začíná téct hodně. Voláme tedy půjčovnu, zda to můžeme opravit – mají to v podmínkách, že o všem musí vědět. Je to však v neděli. Dozvídáme se však, že ve městě kam jedem (asi 500km) má nissan zastoupení. Takže to dojíždíme a v pondělí řešíme. Nissan však nemá díl, objednat nepřipadá v úvahu, takže oprava nissan spočívá v navlečení a zafixování zahradní hadicí. Z obou stran šroubovatlené svorky, cena nízká, oprava funkční. Oprava defektu pneu též vyřešena.

2 dny bez problému, vjíždíme do parku, kde je hodně písku. Vjezd povolen jen 4x4. Jízda je fakt adrenalin, pže nevíte, jestli jedete správně či nezapadnete. Jezdí se bez uzávěry, jen na redukce. Uzávěrka by asi 200 km v kuse nedala. Párkrát se v písku zastavíme, ale už víme co dělat. Neděláme chyby. Zapínáme uzávěrku (ručně, musíme vylézt z auta), redukce, 1m popojet dozadu v kolejích, poté 1RS, roztočit kola a plnej. V hlubokým písku většinou nic mezi plným plynem a nohou z plynu není. Minimálně nic u tohoto motoru, kde ubrání plynu se rovná sundání nohy. Písek je natolik hluboký, že i redukovaná jednička jen tak tak stačí na rozjetí. Na redukci se jezdí většinou, protože člověk nikdy neví, jaký bude terén za 100m. Řešit problém až když nastane je někdy pozdě a může toho dost zkomplikovat. Je lepší být soběstačný, je to spíše nutnost.

Odpoledne však vjíždíme do jednoho z nejtěžších úseků. Po 15 metrech zastavujeme, tedy mírně zapadáváme. Koukají na nás malý křovácký děti. Postupujeme už dle nacvičeného schématu, uzávěra, vzad, vpřed. Vyjíždíme jen o kousek, sám sem tomu už moc nedával. Písek je opravdu hodně hluboký. Po 10 km vidíme v dáli auto . Oba dva však víme, že zastavovat se nebude. Vyhnout se však musíme. Jedeme plnou trojku, tak 50km/h. Blížíme se . Ten naproti však uhýbí první, dostat se ze stopy je dost složitý. Jemu se to povedlo, sice skočil že mu byl vidět podvozek, ale vysmátě kolem nás projíždí. Vše OK. O 15 km dál řešíme proraženou pneumatiku. Člověk v tomhle musí jet dost rychle a občas risknout i proražení. Lepší prorazit než zapadnout. Rezervy máme přeci 2. Jet pomalu v tomto terénu znamená nemít dostatečnou rychlost pro hodně hluboký písek, kde výkon nestačí vůbec. Proto to chce zvolit správný poměr riziko zapadnutí:riziko proražení. Znova z vibrací praská čelní rám, svaření bylo nekvalitní, terén též. Drží silou vůle, po doražení na místo dopočinku ho dáváme na střechu. Asi 30 min po výměně pneu znovu auto zapadává, uzávěrka to jistí. Člověk totiž neví, zda volit 4H, když je terén lepší a potřebuje jet rychleji. Na 4L člověk víc než 60 km/h nejede a nejspíš z rozvodovky se už občas ozývají zajímavé věci. To samé na 4H, ale na nic jiného než 4x4 se jet nedá. Možná to vypadá, že člověk si není jistý. Ale spíše člověk zase volí vhodný poměr šetření techniky:riziko zapadnutí. Jet 200km na redukci mi není po srsti (a myslím že ani technice), vyveďte mě z omylu, ale pokud to jde, tak se jí snažím šetřit, jelikož opravit něco nikde je dost problém.

Přenocování. Další den jedeme do města asi 300km vzdáleného. Nejprve úsek asi 70 km, zezačátku horší ke konci lepší. Ze začátku nás však překvapí slon na cestě, zastavujeme v jakžtakž terénu. Slona necháváme přejít z rozumu, provokace se nevyplácí. Většinou končí rozšlapáním auta. Je to opravdu kolos z kterého jde VELKÝ RESPEKT. To samé hroch, ten sám však není tolik agresivní. Má ale stejně prý na svědomí více lidských životů než všechny šelmy dohromady. Na konci tohoto úseku projíždíme bránou, kde nás informují, že chybí most a musíme řeku a močáty objet. Cesta nejdřív znatelná, pak se mění v plno cestiček. Volíme cestu, někdy dochází k přijetí k močálu, tak se vracíme. Celá cesta se jede instinktem, jen na konci sjedeme ze správného směru. Člověk 100x zahne doprava a doleva a už si neuvědomuje polohu. Já si to trochu uvědomuju, spolucestující zatím ne. Po vytažení mé buzoly se je snažím přesvědčit. Nevěří, vytahují tedy GPS a otáčíme se. GPS se snažíme nepoužívat, já ho považuji za moc zlehčující prvek. Bloudění k cestování patří. Tady však nastupuje soudnost, jelikož už jsme mimo cesty dost daleko, a něco se stát, tak nás už ani nenajdou. Ok - po chvíli se vracíme na původní cestu a pokračujeme naším směrem.Zase trocha hlubokého písku a pak už se zdá tvrdý podklad. Řadíme 2H a jedeme. Řekl bych, že zbytečně rychle. Trochu se to potvrzuje, když při průjezdu veterinárním kordonem a postříkání pneu desinfekcí zjištujeme 2 dírky. Dojíždíme to však asi 100km do opravny, kde necháme opravit obě dvě pneumatiky. A navařit rám.

O 2 dny později už jen další terén, asi 150 km v písku se spoustou zvěře . I šoustající paviány jsme vyrušili. Terén OK, pár skoků proběhlo, defekt žádný, 1 kratší mělčí brod.

Do konce cesty už žádné defekty. Shrnuto podtženo – 6 defektů pneu, 2x zlomený rám, posilovač řízení + další drobnosti. Najeto 7000km s prům. spotřebou 14 l/100 km, cena benzinu 14-20 Kč/ litr, půjčení auta docela levný. Zážitky výborné, a to jsem nepsal ty neřidičské. Těch bylo ještě 10x tolik. I řidičských bylo ještě daleko více, jen mě už ty 2 prsty, když to píšu bolí. :o) Kdo chce zajímavé cestování plné přírody, dálek, dobrých lidí a všeho dalšího, tak ať neváhá. Jen si tu cestu musí odpracovat a nesmí mu vadit, že je celou dobu zaprášený. Je to ryzí cestování- pravé africké dobrodružství.

Příště bych však asi zvolil jiné auto, ač toto nebylo tak špatné. Viva TOYOTA.